Raný novověk na Moravě

V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského. Vznikly tak kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

V 16. století byl nejvyšším zemským orgánem moravský zemský sněm. Měl právo povolovat berně. Měl samostatnou moc, pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství. Střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17. století se z iniciativy Karla staršího ze Žerotína Moravané poprvé a naposledy odtrhli a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále (markrabího) Rudolfa II. Vznikla konfederace Moravy, Uher a Rakous. V jejím čele stál uherský král Matyáš Habsburský přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné, a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval.

Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě.

Morava vedená Karlem starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se nejprve odmítla připojit k českému stavovskému povstání. Spojila se s ním až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska převrat.

Bitvy na Bílé hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska. Přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů. Moravské vojsko vedl Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik.